HDTV

“Ohnivý drát” je standard sériové sběrnice pro připojení periférií k počítači. Vyvinula jej společnost Apple už v roce 1995 pro své počítače Macintosh. V současné době fungují dvě verze FireWire, totiž pomalejší FireWire 400 (IEEE 1394a) s šestipinovým konektorem, a FireWire 800 (1394b) s devítipinovým konektorem.

Čísla odpovídají maximálním rychlostem. V procesu schvalování je momentálně IEEE 1394c s max. rychlostí 3200 Mbit/s. Alternativou k FireWire je USB 2.0 s datovou propustností 480 Mbit/s. Intel a Apple v současné době vyvíjejí nový typ konektoru zvaný Light Peak.

Liquid crystal on silicon (LCOS nebo LCoS) je technologie mikro-projekce nebo mikro-displejů. Využívá se nejčastěji v projekčních televizích, nejnověji také v projektorech (např. Canon XEED WUX10). Jde o reflektivní technologii podobnou DLP, ovšem namísto jednotlivých mikro-zdrcadel jsou využity tekuté krystaly, podobně jako v LCD televizích. Více na Wikipedii.

OLED (Organic Light-Emitting Diode). OLED displeje jsou složeny z tenkých vrstev organického materiálu. Dnes se zatím nejčastěji využívají v malých zařízeních jako jsou MP3 přehrávače, mobilní telefony či PDA. Vyrábět velké úhlopříčky je zatím náročné. Do budoucna se však s OLED televizemi a displeji počítá jako s nástupci LCD.

Výhody OLED oproti LCD:

• dokáží zobrazit více než 16 milionů barevc

• velmi dobrý zorný úhel
• vysoký kontrast a jas
• minimální spotřeba proudu, protože není třeba podsvícení
• rychlá odezva
• snadno se čtou i za denního světla
• mohou být ohybatelné či jinak tvarovatelné

Zkratka FED značí Field Emmision Display, je příbuzná s technologií SED, ale i dnes již zastaralou CRT. Jedná se o typ ploché obrazovky, která využívá katod k ostřelování luminoforové vrsvy elektrony. Rozdíl mezi CRT a FED spočívá v tom, že FED displeje jsou velmi tenké (jako LCD), přitom mají jas CRT obrazovek.

Odkaz: princip fungování technologie FED

Displeje z tekutých krystalů (LCD=Liquid crystal display) jsou PCčkářům asi nejbližší, protože většina z nich už je má dnes na stole. Právě klesající ceny a výrobní náklady umožnily výrobu čím dál tím větších úhlopříček, které se začaly hodit také do obývacích pokojů. Princip tvorby obrazu u LCD displejů je všem asi dostatečně dobře znám, takže jen ve zkratce. Displej se skládá z molekul tekutých krystalů, které jsou umístěny mezi dvě průhledné elektrody a dva opačně umístěné polarizační filtry. Displej je vyroben z pevně daného množství bodů - tranzistorů, které se rozsvěcí a zhasínají podle potřeby. Celý obraz je navíc podsvícen vnitřní lampou.

Technologie LCD displejů má několik známých výhod i nevýhod. Především je to nízká doba odezvy jednotlivých, která se ještě před pár lety pohybovala na úrovni těžko snesitelných desítek milisekund. Dnes už se ji daří postupně snižovat až na jednotky milisekund, díky čemuž můžeme dát sbohem šmouhám a duchům v rychlých akčních scénách. Další nevýhodou je nízká hodnota kontrastu, protože displeje prostě a jednoduše nezáří tolik jako konkurenční technologie. Mezi výhody patří především kompatnost, energetická nenáročnost a ostrý obraz.

Nadějnou technologií nedaleké budoucnosti je SED (Surface-conduction Electron-emitter Display). Jedná se o pomyslnou kombinaci LCD a CRT. SED displeje jsou ploché a využívají principu kolize elektronů a fosforové obrazovky. Technologie vládne všemi výhodami LCD i CTR obrazovek a displejů, ale žádnými nevýhodami - kvalita obrazu by měla být podle výzkumníků naopak nejlepší ze všech dostupných technologií.

U nás velmi málo rozšířená technologie má své nejoddanější zastánce hlavně za velkou louží. Princip zobrazování je poměrně komplikovaný a hůře pochopitelný než v případě předchozích dvou technologií. Využívá zařízení zvaného digitální mikrozdrcadlové zařízení alias DLP čip, který vyvinula společnost Texas Instruments již v roce 1987. DLP čip je zařízení, které obsahuje milióny miniturních mikrozrcadel. Ta se mohou vychylovat a podle toho buďto zobrazovat nebo nezobrazovat jednotlivé body obrazu. Ve svém základu by DLP čip byl schopen zobrazovat pouze černobílé obrazy. Proto se do systému přidává barevný kotouč, který rotuje mezi zdrojem světla a zrcadlem, na které je obraz pomocí tohoto zdroje promítán, a dodává mu tak barevnost.

Právě zde ale spočívá jedna z nevýhod této technologie. Pohyb rotujícího kotouče je totiž lidský mozek schopen registrovat a v kombinaci s obrazem může způsobit bolesti hlavy. Tou největší nevýhodou DLP obrazovek je však nutnost měnit pravidelně lampy, zdroje světla pro tvorbu obrazu. Typická výdrž lampy je kolem 3000 hodin a nová stojí kolem 5000 Kč. Na druhou stranu, právě z lampy plynou veškeré výhody této zobrazovací technologie.

Výhody:

+ obrovské úhlopříčky (56″+)
+ vynikající kvalita obrazu a černá barva
+ vysoký kontrast i rozlišení
+ jediná plně digitální technologie

Nevýhody:

- opotřebení lampy
- rotace kotouče (vyřešeno u nových tříčipových obrazovek)
- větší rozměry než plazmové a LCD obrazovky

Širokoúhlé plazmové televize prožívají boom už několik let, teprve nedávno jim díky klesajícím výrobním cenám a zvyšující se produkci začaly konkurovat výrobky založené na LCD technologii. Způsob tvorby obrazu v plazmových televizích je specifický tím, že obrazovka se skládá z tisíců malých buněk naplněných plazmou. Jakmile jsou buňky aktivovány elektřinou, emitují UV záření, které přinutí fosforovou vrstvu uvnitř se rozzářit.

Díky použité technologii se plazmové obrazovky mohou pochlubit zejména skvělým kontrastem, který je podle odborníků na obraz tím nejdůležitějším aspektem, který rozhoduje o tom, zda se vám bude produkovaný obrázek líbit či nikoliv. Na druhou stranu, je zde také několik podstatných nevýhod. Zejména je to nižší a často nestandardní rozlišení a omezená životnost, kdy plyn v buňkách prostě časem mizí.

Princip fungování klasické obrazovky - katodová paprsková trubice (Cathode Ray Tube - CRT) byla objevena už roku 1897. V roce 1938 byla patentována první televizní obrazovka. Obraz se vytváří pomocí svazku 3 elektronových paprsků, které záží skrze vzduchoprázdnou skleněnou baňku a dopadají na přední část, kterou tvoří stínítko potažené luminiscenční látkou (luminoforem). Elektrony z elektronového paprsku jsou v horizontálním i vertikálním směru vychylovány elektromagnetickým polem vychylovacích cívek. Pro CRT obrazovky se nejčastěji využívá zobrazovacích standardů PAL, SECAM a NTSC.

Mezi nevýhody CRT patří zejména velké rozměry obrazovky, blikání obrazu, nízká kvalita obrazu (480i), vysoká spotřeba elektřiny. CRT obrazovky jsou schopné zvládat pouze SDTV a jsou dnes již na ústupu.

Nejkvalitnější zobrazovací mód standardu HDTV. Písmenko p značí slova “progressive scan” neboli neprokládaný obraz. To znamená, že jeden snímek se skládá z 2,07 milionu obrazových bodů neboli pixelů. Rozlišení je tedy 1920 × 1080 bodů. Někdy je 1080p označováno jako “plné” HDTV rozlišení. Poměr stran je 16:9.

Obrovský objem přenášených dat klade obrovské nároky nejen na přenos, ale také na zobrazování a především snímání takového obrazu. Nicméně dnešní procesory už jsou bez problému schopny takový obraz kódovat i dekódovat a zobrazovat.

Obraz standardu 1080p může být zobrazován rychlostí 24, 25 nebo 30 snímků za sekundu. Při 30 snímcích za sekundu (1080p30) se pak jedná o v současné době nejnáročnější zobrazovací kvalitu. Do budoucna se počítá i s frame-rate (počtem snímků za sekundu) kolem 50 až 60, nicméně to už bude nutné používat pokročilé kodeky jako H.264/MPEG-4.

Tabulka ukazuje srovnání rozlišení 1080p a dalších standardů, převzato z Wikipedia

Televize schopné zobrazovat standard 1080p jsou označovány logem “Full HD“. Signál je do nich přenášen pomocí rozhraní DVI či HDMI. Prakticky všichni výrobci širokoúhlých televizí už mají na trhu i modely podporující rozlišení 1080p. Jsou nicméně dražší než ty, které zvládají pouze 1080i a 720p, ty jsou pak označovány pouze logem HD Ready.

Zobrazovací mód standardu HDTV při kterém je obraz rozdělen na 1080 vertikálních linek. Písmenko “i” značí slovo interlaced, neboli “prokládaně”. Rozlišení obrazu je 1920 × 1080 pixelů a poměr stran 16:9, nicméně počet pixelů je poloviční oproti módu 1080p, tedy 1,04 milionu. Nejčastěji se využívá frame-rate, tedy počet snímků za sekundu, 50 Hz a 60 Hz. Kvalita obrazu je tak papírově nižší než v případě 1080p.

Skutečný, viditelný rozdíl mezi 1080i a 1080p je pouhým okem jen nesnadno postřehnutelný. Navíc 1080i podporují i levnější HDTV televize označené logem HD Ready.

Zobrazovací mód standardu HDTV při kterém je obraz rozdělen na 720 vertikálních linek. Písmenko p značí slova “progressive scan” neboli neprokládaný obraz. To znamená, že jeden snímek se skládá z 0,92 milionu obrazových bodů neboli pixelů. Rozlišení je tedy 1280 × 720 bodů. Poměr stran je 16:9. Nejčastěji se využívá frame-rate, tedy počet snímků za sekundu, nastavený na 24, 25, 30, 50 Hz a 60 Hz. Kvalita obrazu je velmi blízká 1080i, a tedy mnohem kvalitnější než u standardů jako je PAL, NTSC či SECAM.

Rozlišení obrazovky, kdy je obraz vertikálně rozdělen na 480 linek neprokládaně (písmenko p značí “progressive”) a obvykle 704 nebo 720 bodů (pixelů) horizontálně s poměrem stran 4:3 na SDTV obrazovkách. Na HDTV obrazovkách získává rozlišení 480p horizontálně 854 pixelů a poměr 16:9. Počet obrazů za sekundu (frame-rate) může být 24 nebo 30. Málokteré klasické CRT televize podporují rozlišení 480p, nejčastějším rozlišením klasických SDTV je 480i.

Rozlišení obrazovky, kdy je obraz vertikálně rozdělen na 480 linek prokládaně (písmenko i značí “interlaced”) a obvykle 704 nebo 720 bodů (pixelů) horizontálně s poměrem stran 4:3. Toto rozlišení je základem všech SDTV obrazovek.

Zkratka pro “Standard-definition television”, tedy standardní televizní vysílání, například v systémech PAL, SECAM nebo NTSC. Oproti HDTV se liší poměrem obrazu (4:3 vs. 16:9) a především výrazně nižším rozlišením, tedy i kvalitou obrazu.